Materiál použit z
článku „Afrika“ na Wikipedii.
Koloniální období
Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin,
což je stále cítit v Africké politice. Díky Evropskému vlivu, národní
hranice států nejsou výsledkem dohod jak je tomu například na Arabském
poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem.
Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení
sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné
skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako
přirozená hranice má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom
žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi státy Belgie a Francie izolovalo
tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v Subsaharské Africe a obchodovali
se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století najednou překračovali
„hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.
Nejdůležitější evropské kolonie v Africe do roku 1875 byly Alžírsko a Kapská provincie,
zbytek kontinentu (mimo některá přímořská území) sestával z malých místních států a
kmenových území. V roce 1914 byly naopak formálně nezávislé pouze dva státy: Etiopie a
Libérie. Přechod od neformální kontroly prostřednictvím obchodních stanic k formálnímu
ovládnutí velkých území evropskými mocnostmi se nazývá jako hon o Afriku (angl. Scramble
for Africa).
Začínající aktivity mnoha evropských států v tomto regionu mohly vyústit
v četné konflikty, čemuž se snažila zabránit Berlínská konference v letech 1884 a 1885,
která stanovila pravidla pro zisk nových území. Nárok na určité území mohl být mezinárodně
uznán pouze za předpokladu tzv. „efektivní okupace“ určitým státem.
Materiál použit z
článku „Afrika" a "Britské Imperium“ na Wikipedii.
Postkoloniální období
Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím
a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které
mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno
vytvořit demokratickou vládu namísto série brutálních pučů a vojenských diktatur.
Mnoho postkoloniálních vůdců bylo velmi slabě vzdělaných a ignorovali záležitosti
vlády. Velká nestabilita byla však většinou způsobena opomíjením etnických skupin a
korupce členů vlády. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali
etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech byla
vojenská síla v mnoha státech považována jako jediný způsob, jak efektivně udržovat
vládu a pořádek mezi národy v Africe. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a
13 vražd představitelů nějakého státu.
Materiál použit z
článku „Afrika“ na Wikipedii.
Moderní Afrika
Většina západních států omezuje pomoc africkým národům,
která způsobila nesebestačnost mnohých z nich. Omezení jsou
i kvůli časté nehospodárnosti a zneužívání podpory na politické a
vojenské cíle čelných představitelů afrických států. Negativním důsledkem je,
že se tyto národy snaží získat finanční pomoc jinými netradičními způsoby. Například
Čína stále více finančně podporuje Afriku, aby si zajistila kontrakty na suroviny jako
ropa, zlato a diamant
Materiál použit z
článku „Afrika“ na Wikipedii.
